Každý se s tím setká. Hledáte práci, ale žádná není. Vlastně ano, do call center se shání pořád. Ale kdo dokáže 8 hodin denně sedět u PC se sluchátkem na uších a pořád někomu něco vnucovat?

V call centru jsem byla 6 týdnů. Sice jsem chodila na čtyřhodinové směny 5x týdně, ale i to bylo dost. Neustále volat starším lidem a vnucovat jim životní a úrazové připojištění. Ano, mělo své výhody, ale který důchodce si může dovolit utrácet víc, než dostává? Nejdříve jsem prací byla nadšená. Mezi nováčky jsem byla nejúspěšnější. Ale chodit domů s totálně vygumovanou hlavou… ne, díky. Nehledě na to, pak mě vyhodili a zaplatili mi jen 2000! Za šest týdnů! Neříkám, že všechna call centra jsou stejná, ale nedoporučuji to nikomu.

Pak nastal problém. Škola mi nevyšla a tudíž jsem ani nestudovala, ani nepracovala. Ne že bych nechtěla, ale nebylo kam napsat. Kdykoli jsem někam napsala, odpověděli mi, že upřednostnili jiné zájemce. Mým snem je prodávat auta, nebo prostě pracovat s auty. Ale do jakého autobazaru vezmou ženskou? Konkrétně na tuhle pozici? Divili byste se, ale já se v autech vyznám, čímž kolikrát hodně zarazím chlapy. Ale zpět k tématu. Máme rodinnou vinárnu, takže jsem místo školy a práce chodila tam a snažila se to rozjet. A ono se mi dařilo. A to docela dost. Lidi tam za mnou chodili, tržba byla krásná. Ale já z toho nic neměla. Kromě tringeltů. Ostatně, mamka mi zavyhrožovala, abych si našla práci, jinak půjdu pracovat do Kuřimi do Tyco electronics. Představa 12ti hodin u pásu mě dostatečně vyděsila. A když byl poslední týden před vypršením termínu, do kdy jsem si měla najít práci, zazvonil mi telefon a volali mi z jedné firmy, kam jsem asi měsíc zpátky posílala svůj životopis. Byla jsem nadšená. Nabídli mi práci. A já ji přijala. I když se jednalo o 12ti hodinnové směny za pokladnou. Šla jsem do toho. První měsíc utekl jako voda a já byla spokojená. Bylo pro mě hrozně moc, když někteří zákazníci neřešili, že je okolo plno volných pokladen a raději si vystáli frontu u mě. A tak to šlo dál. Zákazníci si na mě neztěžovali, chodili za mnou rádi a byli na mě milí. Tak jak já na ně. Pak ale začalo stresové období. Nevěděla jsem, zda mi místo zůstane. V červenci jsem zjistila, že začínám mít problém se žaludkem. Chytaly mě nepříjemné křeče do žaludku a přešly až někdy k večeru. Ale já jsem to neřešila. Až jednoho dne mě přítel donutil jít k doktore, která mi oznámila, že se jedná o zánět žaludku. Tak jsem začala brát léky a chodila dál do práce. Léky však nijak nezabraly. 3 dny vkuse jsem byla v křečích. Takový ten pocit, jako když Vás bodá v boku, ale v okolí žaludku. Za pokladnou jsem trpěla jak pes. Vygradovalo to takovým způsobem, že na pondělní směnu mě přítel nepustil a odtáhl mě k doktorce. Ta mi napsala neschopenku a došla k závěru, že mám ty problémy psychického původu. A nutno přiznat, opravdu, když jsem doma, je mi fajn. Jakmile hrozí, že bych měla jít do práce, je zle. Nezbývá mi nic jiného, než si hledat jinou práci. Pochopte, zdraví je přecejen nejdůležitější.

Pokud vše vyjde, jak by mělo, tak mi zůstane naše vinárna a budu za ni zodpovídat já. Avšak pokud to nevýjde, tak půjdu asi opět do call centra, ale do jiného, než kde jsem byla. Hlavně už žádné 12tky.

Nejhorší je, že se mi v té práci líbí. Jsem tam spokojená, jen mi nezbývá čas na sebe samotnou. A jak mám vést svůj život, když by byl založený na sterotypu: „Do práce, z práce dom, vyspat se, do práce, z práce domů…“ – kde tam mám najít chvíli pro sebe, pro svůj klid?

Pokud hledáte práci, dávejte si pozor na to, kam jdete a jaké jsou podmínky. kolikrát se stane, že z příjemné nadřízené je po Vašem nástupu Drákulova teta…