Že kojení prospívá zdraví nikdo snad nepochybuje. Podle doporučení UNICEF by měly být všechny děti výlučně kojeny do 6 měsíců a pak by měly až postupně přes příkrmy přecházet na umělou stravu, a to až do věku 2 let a raději déle.

  Podívejme se na kojení (laktaci) odborně, žena se na něj připravuje vlastně po celou dobu těhotenství a vliv na ní má celá skupina hormonů, jako jsou např. estrogen, prolaktin a oxytocin. Z nich právě prolaktin ovlivňuje tvorbu mléka.

 Jak je to jinak jednoduché – dítě se přiloží k prsu do půl hodiny po porodu a pak by již mělo mít možnost sát mléko kdykoliv ho potřebuje, ve dne i v noci. A asi za deset dní se již kojení stabilizuje a uvádí se, že ke lepší kojit jen z jednoho prsu při jednom kojení, a to tak dlouho, až je dítě plně syté.

 Zpočátku by měla žena kojit vleže a je pravidlem, že matka leží na boku a tělo dítěte je přivráceno k tělu matky, poloha „bříško na břicho“. Matka by se měla prohnout v kříži, aby její břicho nebránilo přitisknout dítě, přitom ho přitahuje k sobě, nikoli sebe k dítěti. Dásně musejí obepínat značnou část dvorce, aby bradavky mohly být co nejhlouběji v ústech dítěte.

 Později již matka při kojení sedí, záleží na její úvaze, a může to být třeba i za pár dní po porodu. Při kojení vsedě platí některé zásady jako vleže, kojení však nesmí hlavně matku bolet. Správná poloha bradavky v ústech dítěte je jediná možnost, jak předcházet bolestivosti a poškození povrchu bradavky.

 Dítě má při kojení své reflexy a již v prvních hodinách se hlásí k pití 3 až 4x denně, od dalšího dne již častěji, osmkrát a někdy až dvacetkrát. Matka by měla dávat na dobu kojení pozor, intervaly 3 až 4 hodiny jsou průměrem, a nebát se vzbudit dítě na kojení, i když spí.

 Dobře se pozná, že dítě je správně kojeno třeba podle moči, která má být světlá, a stolice je žlutá s mléčným zápachem a může být velmi řídká s vodnatým lemem. Pokud je stolice mírně či více nazelenalá a mnohem častější, znamená to obvykle nadbytek laktózy z „předního mléka“, ale ne jeho nedostatek. Je to zaviněno tím, že matka příliš krátce a dítě nemá dostatek „zadního“ mléka. Obdobně je stejná příčina důvodem k tzv. hladové stolici, která se vyznačuje tím, že je málo obsažná s hlenem a v hnědavé barvě.

 Při kojení by matka neměla zapomínat ani na růstové spurty, to je období, kdy dítě náhle vyžaduje častější kojení, obvykle to je v 3., 6., 12. a pak i 24. týdnu.

 Když matka kojí delší dobu, u dítěte je třeba začít s umělou výživou, tedy nemléčnou strava. Výživu kojence můžeme rozdělit na tři období, v prvním by měla být jeho strava výhradně mléčné (kojení či mléčná kojenecká výživa), zhruba od půl roku v druhém se přechází od mléčné stravy ke kašovitým příkrmům a třetí období je čas smíšené stravy, kdy se postupně zařazuje do jídelníčku dítěte upravená strava dospělých, ale vhodná pro dítě.

 Hodně odborníků se zabývalo vlivem kravského mléka na kojence a jsou názory různé. Ale stejně je matka nakonec postavena před to, zda její dítě bude toto mléko pít či z alergie nebo jiných důvodů ho bude odmítat. Kravská mléka v obchodní síti jsou různá, zejména bílkovin syrovátky ke kaseinu. U dnešní běžné produkce mléka je poměr většinou vyrovnaný, což mu dává zejména lepší stravitelnost.

 Jako mléko, tak se kojencům přidává strava ze sóje. Ta sice není určená k běžné dětské výživě, ale používá se u dětí s alergií na kravské mléko, ale u mnohých dětí se naopak vyvine alergie proti sóje. Sója je rostlinná bílkovina, proto se obohacuje o methionin, vápník, železo a další stopové prvky a vitamíny.

 V přechodné období od 4. měsíce věku dáváme dětem „pokračovací mléka“, která sice nekryjí zcela potřebu dítěte, ale hodí se jako součást smíšení stravy, kdy dítě už dostává příkrm. Syrové a jinak zcela neupravené kravské mléko není pro děti vhodné, protože má vysokou antigenicitu a různá hygienická rizika, lze ho doporučit až ve druhém roce života. Stejně tak kozí mléko není pro kojence vhodné, protože obsahuje velké množství bílkovin, minerálů a tuků a jen málo vitaminů.

 Kojení bylo v historii pro dítě otázkou života a smrti, zejména do začátku 20. století, kdy se již začaly objevovat první pokusy o umělou výživu dětí, zejména u těch, kde byla bez kojení šance na přežití minimální. Ve 2. polovině 20. století umělá výživa skoro vytlačila ve vyspělých státech kojení na druhé místo. Dnes se však vracíme k přirozené výživě a dá se říci, že to je největší cíl populační medicíny.