Články

Rodinné hodnoty dnešní doby

Kdy naposledy jste mluvili se svojí babičkou nebo dědečkem? Kdy naposledy jste je jen tak navštívili, zjistit zda něco nepotřebují, jak se mají, jestli jim není smutno a nechybí jim “lidské teplo”?

V dnešní době je moderní poslat sms nebo zavolat. Je to rychlé a člověk má pocit, že “má splněno”. Občas zaskočí, jestli babi něco nepotřebuje, staví se s dárky a PRO dárky na Vánoce, možná  donese kytku, když má babička narozeniny nebo dárkový koš pro dědečka. Tohle je ještě celkem dobré, horší jsou Ti z nás, co zavolají jen cíleně. Popřát k narozeninám nebo svátku, popřípadě na Vánoce s každoroční výmluvou, že mají moc práce, ale určitě se staví.

andel

Ovšem nejhorší jsou Ti z nás, co “odloží” své rodiče, prarodiče do domovů pro seniory a už se nezajímají.

Jsou případy, kdy se člověk o starého a nemohoucího člověka starat nemůže. Ne každý, má takovou náturu, aby denně běhal kolem starouška, krmil ho a přebaloval. Od toho tu domovy jsou, poskytnou našim seniorům potřebnou péči a pokud najdete opravdu kvalitní domov s kvalitním personálem, tak senioři nebudou strádat ani po psychické stránce.

Měla jsem možnost v jednom takovém domově pracovat. Byla jsem obyčejná “pečovatelka”, která seniory krmila, přebalovala, koupala atd. Byla to velice zajímavá a obohacující zkušenost. Nebudu zde popisovat detailní práce pečovatelky, ale spíše případ jedné staré paní, který mne velice zasáhl. Říkejme jí paní K.

Paní K. bylo téměř 84 let. Byla to velice milá a vzdělaná paní. Bohužel těžce nemocná a připoutaná na lůžko. V našem domově bydlela už více než dvacet let, znala všechny pracovníky, od úklidu až po kancelář. Sociální pracovnice si za ní chodily popovídat, byla už součástí inventáře domova. Každý ji měl rád, ani to nešlo jinak. Vypadala jako anděl, chovala se jako anděl a také jako anděl odešla. V klidu a spánku s úsměvem na rtech. Ten den, kdy ta milá paní zemřela, byl v celém domově smutek. Truchlil veškerý personál, může se to zdát neprofesionální, ale při této práci člověk musí mít srdce a neubrání se citové vazbě, obzvlášť, pokud jde o člověka který ve Vaší společnosti žije tak dlouho.

Já netruchlila, byla mi příjemná, ale neznala jsem ji. Tak jsem jen tiše seděla na sesterně a poslouchala příběh té přívětivé paní.

Dozvěděla jsem se, že paní K. měla dva syny, jednu dceru a několik vnoučat a pravnoučat. Mladší syn jí zemřel před patnácti lety na rakovinu. Byl jediný, kdo za maminkou pravidelně chodil.

Její druhý syn si vyřídil “dotaci” na rekonstrukci domu paní K. Přestavěl ho na bezbariérový, aby mohl mít maminku doma a mohl se o ni řádně starat. Samozřejmě posléze nechal dům přepsat na své jméno a mamince v něm nechal právo dožití. Rekonstrukce dodnes není oficiálně ukončená a Paní K. v tom domě byla dohromady třikrát na návštěvě. Tímto veškerý zájem rodiny skončil.

No světe div se, hned druhý den po oznámení úmrtí maminky, se u nás na oddělení sešla celá ta jejich rodinka i s vnoučaty. Víte proč? Majetek. Jediné co je zajímalo, bylo kolik má maminka na účtu peněz a kde jsou její cennosti a věci co tu měla. Za celých dvacet let jí nekoupili ani ponožky, bylo jim jedno jak se má, jestli něco nepotřebuje.

Nejgrotesknější byla dcera zemřelé, která se nám “na oko” hroutila a oplakávala maminku. Jakmile dostala zlatý řetízek a náušnice, (které dle posledního přání měly být předány právě jí) slzy okamžitě zmizely. Bylo mi z té frašky smutno.

Kolik maminek, babiček, dědečků a tatínků takhle leží po domovech? Bez rodiny, bez zájmu, bez lásky… ? Nebuďme lhostejní.. Může přijít doba, kdy je budete chtít v domově navštívit, vynahradit si čas, který jste promarnili, ale už bude pozdě.

1 Shares

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..