Předsevzetí si dáváme neustále, někdy si říkáme že od zítra budu jiná že na sobě změním to co mi vadí, nebo že zhubneme do určitého termínu, atd…

Nejvíc předsevzetí si ale dáváme na Nový rok, většina lidí bere tato předsevzetí víc vážněji, než ta co si dají během roku. Mnoho lidí to donutí dělat něco pro sebe i několik měsíců, v menším případě toho vážně docílí. Nejvíc si mnou ruce fitness centra, která se po Vánocích přeplní „svátečními“ sportovci.

Proč si vlatně dáváme předsevzetí? Nejvíc kvůli tomu pocitu že něco budeme dělat, nebo spíš že bychom měli? A na chvilku uspokojíme pocity viny, a dokopeme se něco ze sebou dělat. Proč to ale končí tím, že máme po pár měsících pocity viny pryč, a začneme opět s obžerstvím, které se střídá s hladověním? Proč lidé mají tak malou vůli. Ovšem kdybychom všichni byli silnými jedinci, nejspíš je to tu samý hubeňour.

Už se celkem těším až po Novém roce uslyším z úst svých kamarádek, jak se neměly přecpávat na Vánoce, a že už to příští rok „určitě neudělají“. Budu se opět smát v duchu, a jen si říkat, za rok to bude opět to samé, a jediné co z toho bude, že se budou snažit maximálně do června, aby byly pěkné do plavek, a pak se na to opět vykašlou, protože pomalu začne podzim, a vše schovají pod kabáty.

Je fakt že podzim a zima perfektně nahrávají k porušení předsevzetí. Jak by to asi vypadalo, když by Vánoce byli v létě? Nejspíš by se nevynalezlo cukroví, a když by je třeba nějaký muž vymyslel, většina žen by ho nepekly, přece chceme mít perfektní postavu, když se máme vystavovat v bikinách.

Jsme holt lidi, chybujeme každou chvilku, ale dělat průsery na svém těle, je celkem smutným faktorem. Každý je strujcem svého štěstí.