Kdo si koho vybírá – a proč? Ta otázka přímo volá po odpovědi typu:

• muži si vybírají ženy, protože jsou lovci, hlavy rodin, sexuálně náruživější atd. – nebo
• ženy si vybírají muže, protože dochází zrovnoprávňování pohlaví, postmoderní výměně rolí, de facto si je vždycky vybíraly, jen nechaly hlupáčky žít si ve své iluzi…

Zkusme si nastínit, jak se v těchto mantinelech pohybují páni učenci.

Dle klasické geneticky deterministické teorie pohlavního výběru si prý všichni vybíráme sexuálního partnera dle sexuálních znaků (prvotních, druhotných). V tomto pojetí si:

• muži si vybírají ženy dle tělesné konstituce – tj. velikosti prsou, stavby nohou, objemu pasu a boků a jejich vzájemného poměru, krásy očí, tváře atd. Druhotné sexuální dle evolucionistů poukazují na zdraví partnerky, na její rozmnožovací schopnosti, nejlépe pak i na věk – prý byl měl být spíše nižší, to aby muži mohli úspěšně využít celé období plodnosti své partnerky;
• ženy si vybírají muže
  • na základě atraktivity pro jiné ženy – totiž dle hypotézy sexy synů je „pro samici výhodnější spářit se se samcem, kterého preferují i ostatní samice – díky  tomu bude mít i jejich syn větší šanci najít si partnerku“ (Houser, 2003), nebo
  • na základě existenční úspěšnosti – tedy takové muže, kteří úspěšně využívají svého prostředí a budou schopni zabezpečit sobě, partnerce i dítěti dostatek zdrojů a tuto existenční úspěšnost posuzují i vedlejšími znaky typu postavení, vzhled, čistota (jistě tušíte, že tohle je pohled sociálních darwinistů) a do třetice všeho dobrého
  • na základě odhadu otcovských vlastností. Teorie dobrého otce v podstatě předpokládá výběr ideálního partnera, který by měl být hodný, milý, přátelský, upřímný, inteligentní, tolerantní, se smyslem pro humor, měly by ho mít rády děti atd. atd. Otázkou je, zda se ještě jedná o ideálního sexuálního partnera, nebo o koktejl idealizace domácího mazlíčka, Ferdy Mravence a Káji Gotta…

Zjednodušené teorie, akcentující aktivitu té, či oné strany, umí pěkně zkomplikovat ti, kteří naopak rádi akcentují vzájemné vztahy – sociální psychologové. Dle jejich názoru se námluvní taneček odehrává na parketu vydlážděném mužskou konkurencí a ženskou sociabilitou.

Muži jsou obvykle chápáni, vychováváni a nakonec i sami sebou viděni jako výkonní, soupeřiví, navzájem nevraživí – vypěstováni k pocitu ohrožení z celého okolí. Proto tak rádi sami sebe vidí jako lovce. Mužská ješitnost je přesně tou zbraní, která se obrací v rukou ženy proti nim samým – aniž by to kdy přiznali, nebo ještě hůře byť jen pochopili.

Naproti tomu ženy jsou obecnou představou, výchovou i samy sebou dovedeny k péči o druhé, spolupráci a vyhnutí se přílišnému vystavování se obecné pozornosti (mimo rámec role). Jejich sociabilita je přímo vybízí k tomu, aby když jsou „dobývány“, nechaly excelovat nápaditost, vtip a šarm partnera, nechaly ho sehrát part, i když se samy postarají o režii scény. Jak pravil Graham Greene: „Umění ženy spočívá v tom, že si umí vybrat muže, který si ji vybere.“

Ovšem ani toto se nedá tesat do kamene. Do veškerých vztahů totiž vstupuje socializace, individuální jedinečnost a vzájemná interakce.

Socializace prý z jednoho udělá právníka a z druhého zloděje bez ohledu na talent, sklony a vlastností předků – to aspoň tvrdil J. B. Watson. Není sice jisté, že by nás ovlivňovala až do té míry, každopádně ovšem ovlivňuje naše vztahy. Je to proces jímž vrůstáme do rodiny, vrstevnických skupin a společnosti jako takové. Díky socializaci si osvojujeme vzorce chování, které bude náš/e partner/ka posuzovat, akceptovat, nebo odmítat.
Patří k nim čistotnost a upravenost, usilování i dosahování postavení, ale i „vlastnosti“, které se běžně považují za osobnostní: vtip, „upřímnost“, schopnost být milý, něžný, naslouchající, okouzlující, jedinečný a podobná adjektiva, která by individualisté jistě vlivu socializace upírali.

Neučíme se ovšem pouze vzorce chování. Jednoduchými vzory, ale i v komplexních rozvětvencích vztahů a očekávání se formuje naše představa žádoucího protějšku. Ve většině případů si princ Popelku nevybere a ani statečný kovář, ani létající švec se k princezně nedostane. Romantici a zastánci jedince nemají socializaci příliš v lásce.

Abychom obhájcům jedince ulevili, nezapomeňme zmínit jedinečnost. Ať už jsou dva lidé produktem jakékoliv společnosti, ať už z nich socializace udělala cokoliv, a bez ohledů na postavení, majetek, osobní preference a averze, pořád existuje šance na to, že v sobě najdou zalíbení. I statisticky nevýznamná hodnota hraje roli: na pravděpodobnosti nezáleží těm, kteří jsou právě těmi dvěma z miliónu.

Ovšem ani vstupní hodnoty, ani jedinečné pouto nezaručují vytrvalost vztahu. Ta se rodí až na základě vzájemné interakce. Od seznámení a jakékoliv konverzace, přes vzájemné si vyjasňování názorů a víc než přátelského lichocení, po jakoukoliv formu splynutí fyzického, či právního – vše se děje v interakci. Ovšem nic není předem dáno – a představa linearity vztahu se hodí jen do romantické beletrie. Kdykoliv může dojít k jakékoliv změně, k přeskočení rádoby fází, k ukončení vztahu: faktickému, dočasnému. Kroky po sobě nenásledují, spíš jen jako subatomární částice jeví určitou pravděpodobnost výskytu:) (Capra, 2002).

Takhle se tedy někteří vědci zabývající se lidmi dívají na vztahy. Jejich náhledy mohou přesné, ale i zbytečné, nebo nepochopené – nebo zbytečně opomíjené a nevyužité.

Zdroje

Capra, F. (2002): Bod obratu: věda, společnost a nová kultura. Praha: DharmaGaia a Maťa;
Houser, P. (2003): Proč jsou samci tak krásní. Dokument dostupný: http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/91AFCC2AD3E0A2ABC1256CCD00681345