Láska na dálku! Může vyjít?

Teorii tzv. „lásky přes oceán“ zná asi každý. Na začátku jsou dva lidé, kteří se milují a slibují si lásku navěky. Jak to tak bývá, uprostřed sladkého příběhu však nastává zlom. V tomto případě se jeden od druhého musí z různých důvodů – práce, rodina, nemoc, vězení… – odloučit. Soužití oné dvojice díky tomu přechází do třetí fáze, kdy se oba rozhodují, zda setrvat ve vztahu na dálku nebo se raději rozejít. Volba mezi nijakým a žádným vztahem bývá těžká, úspěšnost je nejistá a riziko maximální. Přesto se mnozí rozhodnou tuto „zkoušku vztahu“ podstoupit.

Někteří proto, že především touží svého partnera otestovat. Říká se totiž, že vzdálenost mezi milenci prokáže, v jaké míře jsou schopni zůstat vůči sobě věrni a oddáni, zda se milují dostatečně na to, aby se vzali nebo založili rodinu. Na tomto tvrzení určitě něco málo pravdy bude, jinak by se zřejmě neříkalo, že „Odloučení působí na lásku jako vítr na oheň, Malý uhasí a velký rozdmýchává.“. Existují ale i další důvody, proč se těžce zamilovaní rozhodnou riskovat pro udržení svého vztahu navzdory osudu, který milence evidentně trhá od sebe. Například nemají dost sil nebo odvahy k tomu, aby začali budovat nový vztah s někým jiným. V představách si již vysnili budoucnost s konkrétním partnerem, ta vidina se jim zamlouvala a byli si jisti, že by v takovém vztahu byli schopni šťastně dožít až do smrti. Kdo by se toho chtěl dobrovolně vzdát, když lidstvo odnepaměti téměř po ničem jiném netouží? Navíc iluze překonaných překážek je dobrou vizitkou pro dlouhotrvající vztah. Ostatní páry, které se rozhodnou to spolu zkusit na dálku, většinou věří v osudovou lásku. Zůstat chtějí, protože ani nedoufají, že by kdy jindy mohli ještě najít ve svém životě někoho lepšího.

srdce

V jednom se všechny tyto případy shodují. Milenci, kteří si troufnou na „lásku přes oceán“, zaslouží obdiv. Pouštějí se do zdánlivě nekonečné plavby samotou. A ačkoli vnitřně vědí, že sami nejsou, po dobu odloučení si tak připadají. Chybí jim partnerova slova, doteky i jeho blízkost. Mimo to je na konci nečeká žádná jistota. I ten největší a nejvěrnější slib může selhat, když člověku přestane chybět to, bez čeho dříve nemohl žít. Není to příliš romantická představa, ale stává se to často. Zvyknout si totiž lze úplně na všechno.

Možná je odvážnější přijmout možnost pomalu přicházející ztráty než rozhodnout se ztratit hned. Kdo dá své lásce sbohem dobrovolně, často má větší nutkání bolest z rozchodu překonat. Dříve zapomene, dříve odezní bolest. Kdo však dá lásce napříč nepřízním osudu šanci, ten v životě získává body navíc, i když jej možná čeká mnohem víc pláče a bolesti. Těžko soudit, kdo z těchto dvou jedná správně nebo lépe.

Já osobně jsem zažila jen jednu vzdálenou lásku. Odloučení přišlo náhle, představou života bez něho jsem trpěla. A vlastně trpím dodnes, jen jsem si na bolest, kterou cítím, zvykla. Řekla bych, že jsem spletitým příkladem všeho dohromady. Malovala jsem si budoucnost s ním, jiný mě zajímá pramálo a má romantická duše mi říká, že bych chtěla, aby byl mým osudovým mužem, dá-li se na takové pohádkové představy vůbec věřit. Ale náš vztah jsem zachránit nemohla, protože pro něj byl rozchod přijatelnější. Myslím, že chtěl uchránit od bolesti sebe i mě, přestože já chtěla kráčet dál tou nejistou cestou přes oceán. Ale držet jsem ho nemohla a pustit musela.

Nelituji toho. Vím, že jsem konala správně. Protože když se dva lidé dostanou do druhé fáze tak jako my, existují jen čtyři cesty, kterými lze pokračovat. Můžete se v dobrém rozloučit a svou bolest svést na nepřízeň osudu, uchovat si společné vzpomínky a věřit ve štěstí života toho druhého. Nebo můžete pokračovat v daleké osamocené cestě a věřit, že se spolu ruku v ruce ještě shledáte. Anebo existují dvě varianty, které jsou vždy pro jednoho trpčí než pro druhého. Jestliže jeden si přeje odejít a druhý zůstat, musí se jeden z nich obětovat nebo druhý těžce ranit. Pokaždé však dojde k rozloučení. Ale asi nejhorší, co se může stát, je, když oba chtějí zůstat, přestože dálka, která se rozprostírá před nimi, je nepřekonatelná. Když oba vědí, že by bylo lepší se rozloučit a jeden se tomu přesto brání víc než ten druhý, a nakonec spolu zůstávají v kontaktu – už jen jako „kamarádi“ – a jeden z nich, nebo možná oba, si přitom stále v duchu představují společnou budoucnost.

Je docela jisté, že čtvrtá varianta je nejbolestivější ze všech. Když vás někdo nedrží, ale ani nepouští, nevíte, zda se sami máte řídit srdcem nebo rozumem. Každá část vašeho těla chce něco jiného. A kvůli tomu se cesta k poslednímu sbohem neustále protahuje, jste, a přitom dávno nejste s tím druhým. Bolí to, a přitom je docela zřejmé, že to bude bolet mnohem víc, protože konec se vším všudy je někde docela blízko…

A tak z toho všeho nakonec vyplývá, že překonaná „láska přes oceán“ je diamantový unikát, na který se čeká opravdu dlouhá, nekonečná fronta. Ti, co tuto překážku překlenou, by si svého triumfu měli vážit opravdu až navěky. Protože většina lásek „na dálku“ je již předem naprosto nemilosrdně odsouzena k nezdaru.

1 Comment

    Leave a Comment